845 YSD
Rada Nového úsvitu se zhroutila ve stínu Sandalphonovy vraždy a Murazelina zmizení. Svátost Flammschreinu byla v ohrožení, znovu se objevily předsudky a nedůvěra, a hlas rozumu zanikl v lomozu starých nepřátelství a malicherných pří. Naděje na nalezení schůdného řešení rychle slábly.
Přišel měsíc Kvetoucího Slunce, zasvěcený uctívání Elratha, a císařský trůn byl prázdný.
Nastal dvacátý den Kvetoucího Slunce – den první rovnodennosti, jednoho z nejposvátnějších svátků Říše – a když skončil, bylo jasné, že Rada ve své misi neuspěla. Stále však bylo potřeba najít hlavu, jež by nesla císařskou korunu. Mnozí se modlili k Elrathovi, aby sestoupil z nebes a vybral nového vládce, dračí bůh však nezasáhl. Tohle si lidé museli vyřešit sami.
Tak jako vzdálený zvuk hromu ohlašuje blížící se bouři, začínalo být zřejmé, že se schyluje k válce. Nebylo vyhnutí. Zbývalo určit, kdy a kde blesk udeří jako první.
Uhodil jedenáctého dne Tančících plamenů.
Záminka
V prvních dnech Tančících plamenů se začaly armády všech vévodství srocovat kolem malého městečka Panenská stezka, ležícího na hranici mezi Chrtím a Jednorožčím vévodstvím. Napětí, živené staletími vzájemného odporu, narůstalo už od Maevina pohřbu.
Během desáté noci Tančících plamenů byl přepaden radní sloužící Chrtům. Útočníci ho nechali vykrvácet na ulici. Téže noci byl zapálen dům jednorožčího soudce, i s rodinou uvnitř. Obě strany se okamžitě začaly z těchto ohavných činů navzájem obviňovat. Popravdě to bylo to, na co všichni čekali – záminka pro válku – a vlastně ani nezáleželo na tom, kdo první prolil krev.
V poledne příštího dne nezbylo z Panenské Stezky nic jiného než doutnající ruiny a zmrzačená těla. Chrtí vojsko dosáhlo vítězství – pokud může někdo zvát takový masakr vítězstvím.
O dva dny později zaslala Rowena z Jednorožce, rusovláska z Yorwicku, Enguerrandovi z Chrta list, v němž se dožadovala vysvětlení. Jeho odpovědí však byla další obvinění. Nikdo z vládců nemohl nechat hrůzy z Panenské Stezky bez potrestání - rostoucí napětí dosáhlo vrcholu. To, co se nikdo neodvážil vyslovit, bylo konečně vyřčeno.
Stará spojenectví
Kdyby se tehdy konflikt omezil pouze na Chrtí a Jednorožčí vévodství, možná by bylo všechno jinak. Existovala však dávná spojenectví stvrzená krví, inkoustem a sňatky, která bylo třeba dodržet. Amílcar z Býka vyslal své vojáky na podporu Eneguerrandových armád, jež vyrazily vstříc Roweniným územím. Ivan, jenž ctil odvěké přátelství mezi Jednorožčím a Gryfím vévodstvim, shromáždil své vojsko, připraven bojovat po Rowenině boku.
Ze strachu před jeho silou se Enguerrand a Amílcar rozhodli zastavit přesun Ivanových vojsk. Tisíce mužů, žen a nestvůr, v čele se samotným Amílcarem, pochodovaly k severu odrazit gryfí armádu, jež procházela jižně od Růžových hor. Býčí vévoda měl po dřívějším příkoří s Ivanem nevyřízené účty.
Štefan z Vlka a Seamus z Jelena si zachovali nestrannost, zpovzdálí přihlíželi a vyčkávali, až pro ně události naberou příznivý směr. Mí špehové však hlásili, že Seamus bez vědomí ostatních tajně posílá rytíře na jih. Brzy vyšlo najevo, že se sám chtěl zmocnit bývalé Sokolí provincie, a to včetně zničeného Sokolího Rozpětí.
Začala bouře, prudká a skučící. A nikdo už ji nemohl zastavit.
Poznámka ohledně Ivanova meče:
Nutno podotknout, že tentokrát už Ivan netřímal Meč prozření, nýbrž Železné pírko, rodinné dědictví, jež dříve patřívalo jeho předku - Ištvánovi, poslednímu králi a prvnímu vévodovi z Gryfa. Potom, co se přihodilo o několik měsíců dříve při duelu s Amílcarem se Ivan zapřísahal, že posvátný meč Gryfů nevytasí, dokud nebude Říše znovu sjednocena.
Doufám, že jsem ti nějak nevlezl do práce. Říkal jsem si, že ten překlad neni nic jednoduchého a rychlého a že když jsi překládal jednotky a všechno, přijde ti menší pomoc vhod. 
